Osudová hranice: 24 týdnů těhotenství

„Mé životní zkušenosti mne přivedly na cestu pomoci druhým, zejména matkám dětí, které potřebují po narození pomoc zdravotníků,“ říká Ivana Antalová, zakladatelka sdružení BabyKlokánci, jehož úkolem je podpora předčasně narozených dětí a nemocných novorozenců.


Osudová hranice: 24 týdnů těhotenství

Ivano, jsi maminkou tří dětí. Patřila jsi už odmalinka k těm holčičkám, které si hrály s kočárky na maminky, nebo touha po dětech přišla až v dospělosti?  

Na svůj první a jediný dětský kočárek si nejen pamatuji, také o něm slýchávám při vyprávění. Velmi záhy skončil v potoce, který tekl před mým rodným domem a který byl jedním z našich nejoblíbenějších míst k prožívání dobrodružných her, stavění bunkrů, hraní na vojáky. Jak říkávala uklízečka ze základní školy mojí mamince: „Kdyby bylo někde dvacet kluků, Ivana by mezi nimi nemohla chybět.“

Tomu dobře rozumím. Ale nakonec tě kočárek přece jenom neminul, a to dokonce třikrát. S jakými představami jsi vstupovala do mateřství? Naplnily se, nebo bylo všechno úplně jinak?

Vlastně jsem neměla žádné představy o mateřství. Snad jedině, že chci samé kluky, protože holky mají těžší život. Až později jsem přišla na to, jak velký omyl to je. Až při jedné preventivní prohlídce, při které se můj gynekolog podivoval, že po třech letech manželského života a nechráněného styku jsem ještě neotěhotněla. Tím se nastartoval sled událostí, které můj tehdejší život řádně roztočil.

Roztočil a někdy se asi ubíral směrem, který jsi nečekala… 

S diagnózou primární sterilita z důvodu srůstů na obou vejcovodech se mi nakonec povedlo otěhotnět přirozeně šestkrát. Z těchto šesti těhotenství po světě běhají tři krásné, zdravé, sebevědomé děti, které jsou mými obrovskými učiteli.

Evička, tvoje třetí dítě, se narodila předčasně ve dvacátém čtvrtém týdnu těhotenství. 

Ano, Evička se narodila na hranici životaschopnosti. Ve dvacátém třetím týdnu těhotenství, pět dnů před hranicí, odkdy se děti zachraňují, jsem začala v noci krvácet. Manžel mi zavolal sanitku a ta mě odvezla do nemocnice. Lékař mne po vyšetření informoval o rozdílu mezi potratem a porodem. Podařilo se mi nepotratit. Sem foto 29 dnu v inkubatoru

Takže pouhých pět dnů rozhodlo o tom, že se tvoje dcerka mohla narodit… 

Dá se to tak říci. Když byl hrozící potrat překvalifikován na hrozící porod, což nastalo právě ve dvaceti čtyřech týdnech těhotenství, začala jsem přesně o půlnoci dostávat injekce kortikoidů na dozrávání plic miminka a na urychlení jeho vývoje, aby mělo vyšší šanci na přežití mimo dělohu. Porodila jsem dva dny po dosažení termínu, od kterého začali zdravotníci mluvit o hrozícím porodu, po aplikaci poslední naplánované dávky kortikoidů.


Jak ses vyrovnávala s těmi dny čekání a nejistoty? Bylo něco, co tě drželo nad vodou? 

Kromě vyrovnávání se s hrozícím potratem, poté hrozícím porodem a následně nevyhnutelností předčasného porodu pro mne bylo nejtěžší vyrovnávat se s nedostatkem informací, s mlžením ze strany zdravotnického personálu. Vzpomínám si, jak sestra reagovala na mé obavy slovy, že mne udrží aspoň do 32. týdne těhotenství. Neudrželi. Takovou moc nemají. 

Na rozhovor s lékařem, který mi sděloval, že se jedná o posunutí hranice pro zachraňování na 25. týden těhotenství. Pomáhaly mi každodenní návštěvy manžela, relaxace, napojení na miminko, pozitivní myšlenky. Bylo to moc těžké.

Jako na světlo v té nekonečné tmě vzpomínám na rozhovor s neonatologem ve chvíli, kdy jsem věděla, že brzy skutečně porodím. Měl se mnou a mým manželem trpělivost, odpovídal na otázky, které nás napadaly, pravdivě mluvil o statistikách, nemanipuloval, rozhodnutí nechal na nás a rozhovor zakončil nadějí. Tento rozhovor mne uklidnil a já se mohla plně soustředit na porod.

Sdělil vám nějakou prognózu?

Prognóza zněla tak, že třetina dětí narozených v tomto týdnu těhotenství nepřežije, třetina má vážné postižení, třetina je „fajn“. Na můj dotaz, zda budu moci kojit, tento neonatolog řekl, že i to se občas podaří. Rozhovor uzavřel slovy, že holčičky vychází statisticky líp a že jedna třetina přece není málo. 

Jak proběhl porod? 

Dcerku jsem porodila spontánně, medicínským porodem. Manžel byl u porodu se mnou. Všichni se snažili být milí. Jeden okamžik mi ale utkvěl v paměti, ten mě hodně zabolel. Porodní asistentka kontrolovala zápis kontrakcí na grafu, jeden vrchol nebyl kontrakce, ale můj pláč, tak jsem jí to oznámila. Sestra se mi snažila pomoci tím, že řekla, že mám doma přece dvě zdravé děti. Ale to jsem nechtěla slyšet, pro mě byla v tu chvíli nejdůležitější právě ta dcera, kterou jsem přiváděla na svět. Po porodu jsem Evičku hledala očima a zahlídla ji. Jen jsem si vzdychla „Bože, ta je maličká“. Vážila pouhých 670 gramů.

Nejkrásnějším okamžikem porodu je, když maminka poprvé drží svoje děťátko v náručí. Tento moment radosti jsi však bohužel s Evičkou prožít nemohla, protože miminko potřebovalo okamžitou péči lékařů.

Když se dcerka narodila, byla téměř okamžitě převezena na JIP. Cítila jsem prázdno a zmatek, nevěděla jsem skoro nic a nenašla nikoho, kdo by mi poradil, kdo by se mnou promluvil. Myšlenky se mi honily v hlavě převážně v katastrofických scénářích. Když už jsem si myslela, že to nevydržím, že se zblázním, objevil se mi před očima obrázek naší dcery v šatičkách, jak běhá po naší zahradě. To byla moje záchrana. 

Evička strávila první měsíce života v nemocnici. Ty jsi ale měla doma ještě dvě starší děti. Co ti v tomto období připadalo nejtěžší? A bylo naopak něco, co ti pomáhalo a dodávalo sílu?

Kolotoč, který nastal po Eviččině narození, byl těžký. To, že jsem se musela potýkat se spoustou zbytečností ve formě rozporuplných informací, chybějících informací a neempatie nejen ze strany zdravotníků, mi ho činilo ještě těžším. Byla jsem zdravotníkům vděčná za záchranu naší dcery, za jejich péči. Každý odchod od inkubátoru však pro mě byl velmi obtížný, protože vždy, když já jsem odcházela domů, moje dcera v nemocnici zůstala. Bála jsem se, aby nepochopení, které jsem ze strany zdravotníků cítila k sobě, nezpůsobilo komplikace u mé dcery. Mlčela jsem, bála jsem se, abych situaci ještě nezhoršila, neměla jsem sílu vysvětlovat a hledala jsem stále nové cesty, možnosti, jak pomoci dceři, a tím i sobě. 

Měla jsem období, kdy jsem se bála připustit si, že by dcera přežila. Bála jsem se, jak bych zvládla péči o starší děti, o rodinu, pokud by byla postižená. Každým dnem jsem ale zjišťovala, jaké to bylo sobecké. Styděla jsem se, že jsem si mohla něco takového přát. Moje holčička mne přesvědčovala, jaká je bojovnice, a já ji celým svým srdcem slíbila, že dokud tady bude, udělám pro ni vše, co bude v mých silách. Jsem přece její máma a už navždy budeme součástí jedna druhé. Věděla jsem, že i když nepřežije nebo bude postižená, navždy se zapíše do mého srdce a já se díky ní mnohému naučím. 
Velkým pomocníkem mi byl manžel, naše starší děti, mé chápavé internetové kamarádky s předčasně narozenými dětmi, které byly o kus cesty dál.

Bylo to asi období provázené velkými obavami a strachem… 

Často jsem cítila zoufalství, bezmoc, byla jsem stále více vyčerpaná. Máma, která se bojí o své dítě, udělá cokoliv, aby mu pomohla. Ten velký strach je nepopsatelný, podobně jako pocit, když zmizí zdroj strachu. V mém životě si na nějaký čas našly své důležité místo úzkost, panika, bezmoc a životně důležité emoce ve velmi výrazné formě, o co větší strach, vztek, smutek, o to menší radost a víra ve vlastní schopnosti.

Jak probíhala péče o Evičku, když byla v inkubátoru? Mohla ses o ni sama starat? Fota 87 dnu v inkubatoru?

Evička se narodila ráno v devět hodin. Pak jsme ji viděli až toho dne odpoledne. Koukala jsem do inkubátoru, a nic jsem necítila. Vypadala jako stařeček. Nevěděla jsem, co můžu dělat, nevěděla jsem, co bude následovat. Po nějaké době se mne sestřička zeptala, zda chci dceru pohladit. Překvapilo mě, že se na něco tak samozřejmého ptá, ale zároveň mě překvapilo, že mi dovolí se Evičky dotknout. 

Sestra mne poučila o dezinfekci rukou. Napnutá vzrušením a obavami jsem na dceru sáhla, jedním prstem, abych jí neublížila. Ruka se mi třásla. A tak to bylo každou návštěvu. Chodila jsem za dcerou dvakrát až třikrát denně. Skoro dva měsíce trvalo, než jsme si ji mohli poprvé pochovat. Před každým pohlazením jsem se ptala, zda můžu, zda můžu pohladit svoji dceru. Bála jsem se, že když bude mít infekci, nebudu ji moci hladit, ale mohli jsme ji hladit i při infekci. Manžel byl u dcery jedenkrát denně. Tátové mohli být u svých dětí jen chvilku odpoledne, mámy neomezeně. 

Mohli malou sestřičku vidět i starší sourozenci? 

Naše starší děti nesměly za svojí sestřičkou vůbec. Mrzelo mne to. Myslím si, že je pro sourozence velmi důležité, pokud mají možnost se vidět, zažít ten pocit, že tady žijí i pro sebe, obzvlášť pro případ, kdyby to nepřežila. ?Povedlo se nám domluvit, aby se mohli na svoji sestřičku podívat na Štědrý den. Byli překvapení, jak je maličká. 

Kdy sis mohla Evičku poprvé pochovat?

Dcera nevážila ještě ani kilo a již zvládala dýchat sama, přesto jsme až do toho jednoho kila čekali na první pochování, klokánkování a přisátí k prsu. Když Evičku dva měsíce po narození přemístili na oddělení s mírnějším režimem, přišla konečně ta chvilka, kdy jsem si mohla dceru přebalit, obléci, nakojit, zvážit. Bála jsem se, zda to vůbec zvládnu. Zvládla jsem to a byly to ty nejkrásnější chvilky. Konečně jsem se cítila jako úplná maminka. 


Zvládla jsi Evičku kojit. To je obdivuhodné a zřejmě nebylo snadné nastartovat laktaci, když jsi ze začátku musela stimulovat tvorbu mléka pouze odstříkáváním. 

S odstříkáváním mateřského mléka jsem si musela poradit sama. Když jsem se jako zcela nezkušená zeptala sestry, přinesla mi ruční odsávačku. Vůbec mi to s ní nešlo. Měla jsem výhodu v tom, že jsem své starší děti kojila dlouho a věděla jsem, že je to o příjmu a výdeji. Ze začátku jsem nosila pro dceru pár kapek ve zkumavce a byla vděčná sestrám, že se mi nevysmály. 

Další informace jsem si našla na internetu. Půjčila jsem si nemocniční odsávačku mateřského mléka a každé tři hodiny odstříkávala. Občas dostala dcera mé čerstvé mléko, jindy mléko jiné matky, které měla již sestra připravené, zatímco mé mléko poslala na pasterizaci. Mrzelo mne to. Odsávačku, která vážila několik kilo, jsem si nosila v batohu na zádech s sebou. Využívala jsem ji přesně sto dnů. 

Evička se naštěstí zařadila mezi tu třetinu dětí, které dle slov neonatologa jsou „fajn“. Dnes jí jsou čtyři roky a je to krásná, šikovná holčička. Ty jsi ale na vaše obtížné začátky nezapomněla. Založila jsi sdružení BabyKlokánci, jehož prostřednictvím pomáháš maminkám předčasně narozených dětí.

BabyKlokánci se zformovali jako přirozené vyústění podpůrné internetové diskuse hlavně maminek předčasně narozených dětí. Navzájem jsme se podporovaly, vyslechly, provázely na nelehké cestě maminek dětí, které se musí vypořádávat mimo jiné i s tím, že své miminko po porodu nedostaneme ještě dlouho do náruče. Sdílení na diskusi pomáhalo nejenom mně, ale i dalším, až nás bylo tolik, že nám diskuse přestala stačit. K tomu se přidala prosba kamarádky, sestřičky z neonatologie u Apolináře Evy Kuličkové, zda bychom jim mohli pomoci s ušitím čepiček pro miminka v inkubátoru, které sestřičky zhotovují samy ve volném čase. 

Byla to skvělá příležitost, jak poděkovat za záchranu života našich dětí, jak propojit světy oddělené nemocniční zdí, jak podpořit další rodiče. Vytvořila jsem projekt, jehož součástí bylo sdílení emocí, pocitů na diskusi veřejné, neveřejné, osobně i e-mailem, sbírka ručně vyráběných čepiček, ponožek, zavinovaček a dalších potřebností a sbírka finanční. Oslovila jsem s tímto projektem zástupce o. s. ZRNKA, kde jsem koordinovala jiný projekt, a protože se líbil, vzali nás pod svá ochranná křídla. 

V současné době o. s. ZRNKA v rámci projektu BabyKlokánci spolupracují se všemi dvanácti perinatologickými centry v naší republice i s dalšími centry intermediálními. Jsme otevřeni ke spolupráci s každým, kdo projeví zájem a ochotu spolupracovat. Do center dodáváme materiální pomoc (odsávačky, oblečky, ruce ZAKY) a hlavně podporu pro rodiče ve formě tištěných materiálů, příběhů jiných rodičů, kteří jsou již o kus cesty dále, odborné rady, kontakty. BabyKlokánci také spolupracují a jsou podporováni Evropskou nadací pro péči o novorozence (EFCNI) a jsou součástí evropské sítě usilující o zlepšení situace týkající se problematiky předčasných porodů.


V době narození Evičky žádná taková pomoc neexistovala? 

Bohužel ne. V době Eviččiny hospitalizace jsem se musela vyrovnávat mimo jiné i s velmi vyčerpávající a zbytečnou osamělostí, nepochopením, zlehčováním a také nevědomostí. Mám v sobě obrovskou touhu ulehčit rodičům jejich cestu, protože si myslím, že si to zaslouží oni i jejich děti a my také. A protože strach o dítě je tím největším a nejtěžším a dobře zvolené slovo má cenu zlata. A také je to finančně velmi nenáročná a účinná intervence.


BabyKlokánci pomáhají a také ukazují ostatním, jak mohou nedonošeným dětem a jejich rodičům pomoci.

Pořádáme veřejné prezentace k seznámení s problematikou předčasně narozených dětí a nemocných novorozenců v rámci různých festivalů, výstav, benefičních představení. 

Propojujeme světy generací, pro miminka v nemocnici a jejich rodiče vyrábějí čepičky i přáníčka děti na základních školách, maminky v mateřských centrech i babičky v domovech seniorů. Cítím, že tato činnost naplňuje skutečně všechny zúčastněné, pomáhající i ty, kterým je pomáháno. Vždyť póly, na kterých se každý z nás nachází, se mohou v průběhu života několikrát otočit. Otevřeli jsme diskusi s ministrem zdravotnictví o roli rodičů, pokud je dítě po narození umístěno do inkubátoru. Židle, která by měla být u každého inkubátoru, je symbolem toho, že rodič není návštěva, ale důležitá součást péče o dítě.


Jak vás mohou ti, kteří chtějí pomáhat, i ti, kteří vaši pomoc potřebují, kontaktovat? A jak je možné pomoci?

Můžou se obrátit na e-mail babyklokanci@gmail.com, prostřednictvím webových stránek babyklokanci.blogspot.com nebo www.zrnka.cz. Fanoušky BabyKlokánků se můžete stát také na Facebooku. 

Na novorozeneckých JIP chybí například jednorázové plenky v nejmenších velikostech, vlhčené ubrousky, kojenecké oblečení do velikosti 56 a kojicí polštáře. 

Oblečení pro předčasně narozená miminka musí splňovat několik důležitých podmínek:

• musí držet a přitom nesmí tlačit,
• musí být jemné, hebké, nezávadné, aby neublížilo, přitom snadno udržovatelné,
• musí se dát rychle obléct a ještě rychleji svléknout, pro případ zdravotních problémů,
• musí být veselé, příjemné, optimistické na pohled, aby pomáhalo léčit i duši.

Zručné maminky můžou vyrábět čepičky, které pomáhají BabyKlokánkům udržovat teplotu tělíčka. Hlavička BabyKlokánka má obvod od 16 cm do 30 cm, nejpoužívanější jsou čepičky na obvod hlavičky 22 cm až 28 cm. Výška čepičky musí být větší než její šířka, k tomu je nutno připočíst lem. Čepička musí být vyrobena z pružného materiálu, musí pružit hlavně kolem hlavičky, tzn. po jejím obvodu. Materiál je nutno nejdříve vyprat, aby se snížila jeho srážlivost dalším praním. Lze použít jakoukoliv pružnou tenčí látku, aby čepička pružila zejména po obvodu hlavičky. 

Více informací a střihy čepiček, ponožek a dalších oblečků pro nedonošená miminka najdou ochotné čtenářky nawebu BabyKlokánků. Všem, kdo pomáhají, moc děkujeme.


FOTOGRAFIE: archiv Ivany Antalové

Autor: Gauri Chrastilová

Zdroj: časopis Máma a já