Rozhovor s Michaelou Mrowetz v časopise Máma a já

10 kroků podpory raného kontaktu, které jsou součástí Návrhů závěrů Pracovní skupiny pro porodnictví MZ ČR

1. Položení nahého novorozence na nahé břicho matky bezprostředně po porodu - vertikálně 

* Při porodu sekcí se pokládá nahý novorozenec na hrudník matky po prsa - horizontálně, vhodné je snížení operačního pole pod prsa matky, novorozence dle potřeby přidržuje další osoba - otec, ev. zdravotník tak, aby novorozenec mohl efektivně hledat bradavku a mohl se přisát, ideálně dát elektrody na záda nebo mimo hrudník ženy a po položení dítěte uvolnit ruce pokud jsou připoutané k lůžku nebo k přístrojům, aby mohla držet dítě sama

* Osušení novorozence na těle matky, zabalení novorozence a matky jako jedné jednotky do teplých osušek a přikrývek

* Odložené přerušení pupečníku po jeho dotepání kvůli zajištění dostatečné placentární transfúze

2. Všechna vyšetření a základní ošetření novorozence provádět na těle matky

* Hodnocení Apgar skóre

* Podvázání a přerušení pupečníku

* Ev. označení novorozence identifikačním náramkem

3. Umožnění a podpora vizuálního kontaktu – pohled z očí do očí matky a novorozence

* Podložení hlavy matky pokud leží na zádech, doporučení rozepínací košile či upravení látky pod krkem pro zajištění matčina výhledu

* Pokud novorozenec musí být v inkubátoru, pak ideálně zajistíme pobyt v jedné místnosti, vizuální kontakt mohou pouze částečně nahradit fotografie, videozáznam a nejlépe přímý přenos web kamerou

4. Samopřisátí – tzv. breast crawl

* Novorozenci a matce necháváme dostatečný čas v kontaktu kůže na kůži na seznámení 

* 30-60 minut než je dítě připravené k prvnímu samopřisátí

* Po medikovaných porodech i císařském řezu může být tato doba i mnohem delší, v řádu hodin

* Novorozence necháváme se k prsu doplazit a samotného najít bradavku všemi smysly - zrakem, hmatem, sluchem, čichem, chutí

* Novorozenci neotíráme ručky od plodové vody (plodová voda voní jako bradavka)

* Známky připravenosti sát: dítě si strká pěstičky do úst, sliní, otvírá ústa, rukou ohmatává dvorec a bradavku, čímž připravuje bradavku ke kojení, má široce otevřené oči

* Ideální je „bezdotyková“ forma pomoci, můžeme matce umožnit pohodlnější polohu, ukázat jí, jak podepřít prs a slovně poradit, novorozenci pomáhá s přisátím ev. pouze matka, personál má vyčkávací přístup (novorozenci nedáváme bradavku do úst, nepomáháme mu)

5. Matka a novorozenec jsou v kontaktu „skin to sin“ – kůže na kůži

* Podpora a nepřerušování tohoto kontaktu nejméně 2 hodiny po porodu, ideálně však 12 hodin či stále, matka s novorozencem se přesouvá z porodního sálu na oddělení šestinedělí společně v kontaktu kůže na kůži

* Při porodu císařským řezem může matku zastoupit na nezbytně dlouhou dobu otec (při dokončování operace a přemisťování matky na lůžko), bakterie otce jsou pro dítě přirozené a přínosné, na rozdíl od bakterií ošetřujícího personálu

6. Zajištění příjemného, klidného, vlídného a intimního prostředí ze strany zdravotnického personálu a zajištění pohodlí pro matku

* Samostatné porodní pokoje, kde může být celá nová rodina pohromadě

* Pohodlná postel, křeslo, polštáře, teplá deka

* K nové rodině vchází co nejméně personálu a nevyrušují novou rodinu v seznamování

7. Eliminace techniky – fotoaparátů, videokamer, mobilních telefonů

* Tento jedinečný okamžik žádné fotografie ani videozáznam nenahradí

* Novou rodinu může ev. vyfotit přítomný zdravotník

8. Veškerá vyšetření novorozence, odběry biologického materiálu, vizity apod. provádět za přítomnosti matky

* Vyšetření a odběry je vhodné provádět v náruči matky, při kojení a v kontaktu kůže na kůži (eliminace vyplavování kortizolu)

9. Transport do jiného zařízení

* Při nutnosti transportu novorozence je nutné podpořit matku a transportovat matku i novorozence dohromady dle jejich stavu ideálně v tělesném kontaktu, tj. v jednom sanitním vozu a zajistit příjem matky spolu s novorozencem na nové oddělení

* Při nutnosti transportovat matku je potřeba s ní přeložit i novorozence, dle jejich stavu ideálně v tělesném kontaktu

10. Při porodu mrtvého dítěte či úmrtí dítěte po porodu podpořit matku v kontaktu s jejím novorozencem

* Matce a rodině musí být umožněno rozloučení se s jejím dítětem – podpoření a zajištění místa (zákon) - podpořen kontakt kůže na kůži, zajištění památky na dítě (podpořit rodiče v otištění ruky či nohy), podpořit rodiče v prohlédnutí si dítěte, vyfotit rodinu s dítětem 

* Matka a rodina mají k truchlení neomezený čas (etika), informovat o možnosti křtu po smrti a podpořit v organizaci pietního rozloučení s dítětem

Zpracovaly a doporučují: Michaela Mrowetz - klinická psycholožka, Marcela Peremská – pediatrička

Ivana Antalová: Moje cesta k životu

Příběh pro Ivanu Königsmarkovou od Ivany Antalové, jedné z autorek knihy "Bonding - porodní radost" Pro uzdravující slzy.

Kniha slavila první narozeniny

V úterý 22. května předala Michaela do rukou primáře krnovské porodnice červené deky, ručníky, křesla za příkladnou podporu rané vazby. Děkujeme!

http://bruntalsky.denik.cz/zpravy_region/ctenarky-a-autorky-knihy-ocenily-krnovskou-porodnici-20120524.html

Dobré pocity žen z porodu jsou přínosné pro celou společnost

Michaela poskytla rozhovor pro časopis Rodiče o poporodním traumatu, v příštím čísle bude další část rozhovoru o podpoře rané vazby.

Podpora raného kontaktu matek a dětí pomáhá uzdravit společnost jako celek

Rozhovor Michaely Mrowetz s Evou Labusovou o podpoře rané vazby.

Článek o podpoře rané vazby v časopise Mamina

A proč Ti to píšu? Asi, že dozrál čas... nikdy mě nenapadlo to "řešit", ale poslední dobou často přemýšlím, co se synem dělali...

Napsala mi moje kamarádka, maminka dvou synů. O svém mateřství, o tom, jak moc je to někdy těžké, zbytečně těžké a také o tom, co všechno dokáže máma, co dokáže žena. A já prosím... o pochopení, o podporu pro nás pro všechny, zasloužíme si ji. 

Pojďte se začíst a můžete přemýšlet... Připomíná Vám to něco? Jak jste to měly Vy? Napište nám! Mluvení a psaní o tom, co a jak bylo, co a jak mělo být, je začátkem uzdravujícího procesu. A vy si zasloužíte, abyste byly zdravé, abyste se uzdravily. Pro sebe, pro své děti! Naše kniha "Bonding - porodní radost" Vám může být průvodcem.

Šárko, děkuji Ti!! Jsi skvělá ženská! Mám Tě ráda! 

Děkuji, že naše kniha "Bonding - porodní radost", může pomáhat.

Ivana

Prvni syn byl chteny, planovany a narodil se 14 dni po terminu, kdy jsme sli na vyvolani. Porod trval 4,5 hodiny, myslim ze jsem ho zvladla na vybornou, byla jsem na sebe docela hrda, jak mi to slo. Dali mi ho hned po porodu, Pravda, uz zabaleneho, ale dali.. Potom me odvedli na siti a dite dali manzelovi, trvalo to kolem 30 minut, nez me zasili. Myslim, ze tehdy vznikl ten intenzivni vztah mezi manzelem a prvnim synem, to, jak byli spolu, sami, odkazani jeden na druheho… Po siti nasledovalo prilozeni, ktere se povedlo, kontakt, konecne jsem si ho prohlidla… bylo to uzasny, jediny co me rozcilovalo byla uklizecka, ktera v dobe meho prvniho ocniho kontaktu s miminkem umyvala zem…  Po porodu jsem byla rozhozena, nevedela jsem, co s ditetem, jak spravne kojit, prebalovat, koupat, proste nic. Na pokoji jsem byla se dvemi maminkami, doufala jsem, ze poradi. Ale prvni z nich dite po porodu odnesli a nechteli ji rict, co s nim je. Kdyz se ptala, slysela jen “uklidnete se maminko” a “vyspete se maminko”, coz ji jeste vic rozzurilo, chtela videt co je s ditetem, oni ji neodpovidali, nesla to hrozne tezce. Druha maminka byla moc mila, ale hluchonema. Dite ji na noc odnaseli s tim, ze kdyby brecelo, stejne je neuslysi. Ona tvrdila, ze ano, ale stejne nemela sanci. Byla jsem teda jedina,kdo na pokoji mel dite, a kdyz v noci brecelo, budily se i obe maminky – obe na me koukaly se slzami v ocich. (Verim, ze kdyz se hluchonema probudila u MEHO ditete, stoprocentne by se probudila u sveho). Sama jsem par noci probrecela – spise ze zoufalstvi, ze nevim co mam s ditetem delat, proc breci… Sestricky byly spise unavene a neochotne, vizity mi prisly hrozne ponizujici (vyhrnovat nocni kosili a ukazovat zakrvacene vlozky). Jedine co jsem chtela, bylo jit co nejdrive domu. Doma od prvniho dne vse v normalu – kojeni, koupani, laska, mazleni, vsechno prislo automaticky a samo. Mimochodem, miminko od “vystresovane” maminky je naprosto v poradku, je to nadherny statny zdravy a nesmirne sikovny kluk, s maminkou se vidame doted, ani ona nedokaze pochopit, proc kolem maleho byl tehdy takovy hunbuk, ji nic nerekli a dite bylo v naprostem poradku.

Druhe nase dite bylo rovnez chtene a planovane. Opet jsem prenasela v horkych srpnovych dnech. Na kontrole po tydnu prenaseni jsem si stezovala, ze me to fakt nebavi, v tom vedru, ze jsem porad zavrena doma, protoze venku uz to nezvladam a pored se mi chce curat… Doktorka se zeptala, jestli  chci pomoct. Nijak to neupresnovala, a ja, v te dobe opravdu naivni, hloupa, jsem otazku nepochopila a rekla jsem, ze jo. Necekala jsem ale, co se stane. Znicehonic obrovska bolest v podbrisku, slzy v ocich a CO SE TO PROBOHA STALO?  Doktorka mi udelala Hamiltonuv hmat, aniz by mi to dopredu rekla, oznamila, zeptala se (nechtela bych ho!!! Pokud by mi dala moznost volby). Z ordinace jsem vysla v slzach, manzelovi jsem nechtela rict, co se stalo. Citila jsem se TAK ponizena, znasilnena!!! A ten pocit citim jeste ted po skoro ctyrech letech. Tak bolestive, brutalni, necekane…. Hrozne!  Syn se druhy den narodil. Hned po narozeni ho bokem na stolecku osetrili, AS 9-9-9 kvuli barve, odnesli ho pryc a… najednou nebyl? Dite pryc, ja ho vlastne ani poredne nevidela, manzel taky ne, zustali jsme sami s tim, ze se musim osprchovat, prevleknout, protoze potrebuji pokoj pro dalsi rodicku. Obrovsky pocit prazdnoty… kde mam dite? Proc ho odnesli?  Nikdo se s nama nebavil, nevim proc, nevim kam ho odnesli (nevim to doted).

Pokousela jsem se presvedcit sama sebe, ze doktori vi co delaji a asi k tomu duvod maji. Doted si pamatuji na ten zvlastni pocit, jak uz umyta, prevlecena, tusim ze i najezena stojim na chodbe… a je tam i moje mamka, ktera prijela autobusem, natesena na miminko… a ja ji vysvetluju, ze vlastne nevim kde je miminko a ze nevim, proc neni se mnou. Vedela jsem, ze kdyby ted prede me nekdo polozil dve deti, tak to svoje nepoznam. Ja proste nevedela, jak vypada, jaky je, nevedela jsem jestli ma vsechny prsticky, jaky ma nos nebo jake vlasky. Tusila jsem ze blondak jako starsi braska, ale to bylo asi tak vsechno. Kdyz dite privezli, zkontrolovala jsem cislo na sve a jeho ruce. Hmm, tak to asi bude moje dite. Kdyz mi ho pak dali, jeste jsem pro jistotu kontrolovala prijmeni na nozicce, ktere manzel psal – ano, je to muj syn. Jak uz jsem ho mela u sebe, byla jsem klidnejsi nez u prvniho ditete, vsechno jsem znala, kojeni, prebalovani, koupani. Po par dnech mi ho zase vzali kvuli zloutence. A u me se  projevila takova apatie.... nebo az lhostejnost? Jak to rict.... Proste jsem chodila ven, cetla jsem si, chodila do kantyny .... precetla jsem hodne knizek, chybel mi internet, televize, starsi syn, manzel...... ale vubec me nenapadlo, ze bych mohla behem dne tuknout na dvere a jit se za synem, ktery lezel pod modrym svetlem, podivat. Proste jsem jen pasivne cekala, kdy mi ho daji na kojeni... vzit, nakojit, zvazit a nazdar... proste... takova opravdu az lhostejnost.... Delejte si s nim co chcete, kdyz uz jste mi ho zase vzali…. Kdyz jsme kvuli zloutence zustali v porodnici o den, dva dele, vubec to se mnou nic nedelalo. Vladu nad sebou i svym ditetem jsem predala do rukou lekaru – delejte si s nami, co chcete, co uznate za vhodne.  Myslim ze k tomu prispelo napriklad i to, kdyz kratce pred vizitou sestra na nase nocni stolky dala nase lekarske karty. Ja tu svou otevrela a studovala ji – vsak to byla MOJE karta, ale dostala jsem nadane, ze “to prece nesmite”. Jako bych se divala nekomu cizimu do soukromi. Nemela jsem moznost podivat se do SVE karty, to bylo “zakazane”… Tak jak bych mohla mit pravo na SVE dite. Vypadalo to, ze stejne jako MOJE karta je i MOJE dite majetkem porodnice.

Doma uz to pak vsechno automaticky naskocilo a sedlo, i kdyz druhemu jsem se s ohledem na prvniho uz tak nevenovala – prvni nastoupil ve trech letech do skolky, kam se jezdilo pres cele Brno dvema busy, pak jsme se stehovali.. na druheho nebyl cas. Myslim ze intenzivni doba, kterou jsme spolu stravili, byla az v jeho jednom roce, kdy po urazu skoncil na popaleninach v Praze – 14 dni jsme byli jen jeden s druhym, bez druheho sourozence, tam jsem zjistila ze si s nim v podstate neumim ani poradne hrat, ani ho uspavat (do te doby uspaval rad manzel).

A proc Ti to pisu? Asi ze dozral cas... nikdy me nenapadlo to "resit", ale posledni dobou casto premyslim, co se synem delali ty ctyri hodiny od porodu, kdy jsem s nim nebyla. Cetla jsem knihu "Bonding - porodní radost". Castecne prozivala osudy maminek, kterym deti take odnesli, castecne zavidela tem druhym.. kontakt s ditetem, ocni kontakt, klidne prostredi, tlumene svetlo… to vsechno, co nam doprano nebylo, ja jsem dite jen porodila a odevzdala, bez moznosti uvitani, privitani na tomto svete.  Ted, jak jsou deti vetsi,  tak uz jsem se naucila za ne bojovat (pokud hospitalizace v nemocnici, tak pouze se mnou, i kdybych mela spat na zemi - vzdy jsem si to prosadila), taky u doktoru si celkem jdu za svym i proti doktorum a jejich nazorum a casto uz se projevilo, ze JA mam pravdu, protoze jen JA vim, jak se moje dite citi a ze se chova divne ci jinak nez normalne…. Bez ohledu na tabulky a grafy….. Takze ted uz si verim, ale je fakt, ze v te porodnici jsem mela strach cokoliv rict, protoze jsem to brala tak, ze dite je jejich rukojmim a ze kdyz ja personal (doktory, sestry) nastvu, tak to odnese miminko, ze nejakou zlobu ci agresi vuci me by mohli nasmerovat vuci diteti… 

Šárka

 

Děkujeme za krásnou zpětnou vazbu na naši knihu

Dostaly se ke mně další informace, které bych s vámi ráda sdílela. Začalo to tím, že jsem na internetu našla odkaz na českou knihu Bonding – porodní radost od autorek Michaely Mrowetz, Gauri Chrastilové a Ivany Antalové. Poselství této knihy mě v internetových anotacích zaujalo, a když jsem se do ní podívala v knihkupectví, oslovila mě svou vstřícností, optimismem a něhou. Kniha pojednává o důležitosti setrvání novorozeného miminka v náručí novopečené maminky v čase po porodu… Čím déle dítě v maminkovském bezpečí je, tím lépe. Žel praxe v našich porodnicích je jiná – miminko je mamince pouze ukázáno, nebo se na bříšku maminky ani neohřeje a hned je odneseno na rutinní a v tak pro matku i dítě důležitou dobu nesmyslná až zvrácená ošetření. Kniha se věnuje i dalším aspektům nejen porodu, ale samozřejmě těhotenství, ženskosti, partnerství a rodičovství. Když jsem se k ní po několika dnech vrátila, našla jsem v ní zajímavé informace a souvislosti, které mě do té doby nenapadly, ale jsou naprosto pravdivé a hezky „zapadají“. Například poznatek, že pokud je rodičce dítě odebráno, hlas přírody to pochopí a následně matce přetlumočí jako úmrtí dítěte a maminka je o velice důležité prožití ochuzena, začne být unavená, může mít pochybnosti o své mateřské roli a o vlastních schopnostech. Podívejte se do říše zvířat a tam se učte, jak má probíhat péče o dítě… tam se matky za svá mláďata perou a nenechaly by si je odnést. Ale zpět k lidem… pokud je mamince i děťátku dán čas a klid k tomu se vzájemně seznámit, žena vůbec necítí únavu, oba si užívají souznění a navazují na komunikaci během těhotenství, ve vzduchu je cítit blaženost a láska, protože se právě pevně utváří jeden z nejdůležitějších a nejúžasnějších lidských vztahů. Tolik moje pocity po novém uvědomění si důležitosti bondingu. 

Sama jsem si knihu ještě nekoupila, ale až budu mít cestu do knihkupectví, napravím to. Také proto, že autorky povídají i o výjimečnosti prvních třech měsíců těhotenství. O tom jsem však věděla už z dřívějška… Toto období má nesmírný přesah do dalšího bytí, do dalších generací. Budoucí maminka by měla trávit čas v klidu, v přítomnosti milujících a šťastně naladěných lidí a dávat přednost činnostem naplňujícím. A jak říkám, jsou to jen malé střípky, které mě v obchodě zaujaly, další na mě ještě čekají (příští týden! už příští týden! :-) ). Pokud někoho také prostoupila zvědavost, určitě si v této knize zalistujte, možná to bude kniha právě pro vás. 

O to víc mě překvapila záporná recenze známého průkopníka alternativních přístupů k těhotenství, porodu a mateřství, Vlastimila Marka (mimochodem, tu knihu, o které jsem psala výše, jsem si ještě nekoupila, ale zatím jí netřeba a uvažuji spíš o jejím půjčení… už jsem ji před několika lety četla, takže bude stačit si to jen osvěžit…). Jeho článek najdete ZDE ). Jaké jsou mé pocity z jeho slov… Připadá mi, že je dobře vidět, že Vlasta Marek je muž, že je mu cizí ženské chápání a přístup (tento argument, myslím si, říkám prvně v životě a mrzí mě, že právě zde). Opravdu nechápu, proč se mu zdá nová kniha málo přínosná, já, ač jsem už hodně o přirozených porodech přečetla, tam nacházím něco nového. Musím se smát, když píše o nevhodných fotografiích… jako by neviděl a neslyšel… je v zakletí své vize domácích porodů a jako by se znechucením přihlížel jakékoli zmínce o porodu v porodnici. Jenže domácí porody už u nás nejsou legální a mám za to, že by měl respektovat ženy, které se rozhodnou pro nemocnici. Takže ano, v knize jsou záběry z nemocničního prostředí a nesouhlasím s tvrzením, že jsou tam zachyceny převážně okamžiky bolesti, právě naopak! 

Ono je vůbec docela zajímavé, do jaké pozice se staví někteří zastánci přirozených porodů. Hrdě hlásají do světa své myšlenky, zapáleně bojují za právo a spravedlnost a netuší, že jejich planoucí energie může mnohé odradit, vyvést z konceptu nebo i ublížit. Před asi půlrokem jsem četla na internetové diskuzi názor na předporodní alternativní kurz a byl to obraz opravdu nelichotivý. Nastávající maminka s partnerem dorazili a na začátku si vyslechli, že pokud některá z přítomných těhotných žen byla byť na jednom ultrazvukovém vyšetření, způsobila dítěti nenávratné škody (už si však přesně nepamatuji podrobnosti…). Byla jsem v šoku, když jsem tohle četla, protože jsem cítila, že to je pravdivé! Co asi taková informace vyvolá v budoucí mamince a tatínkovi??!!! Prostě, je na místě si zachovat i zdravý selský rozum a dobře, tj. srdcem si vybírat ty, kteří mají tak důležitou dobou provázet. 

Ač si pana Marka a jeho práce vážím, musím trvat na tom, že kniha Bonding – porodní radost mě z nepojmenovatelného důvodu přitáhla svou ženskou jemností, určitou blízkostí, kterou on prostě nedovede projevit a ocenit. Ostatně, psaly ji ženy, které jsou několikanásobné matky, a tedy z vlastních zkušeností vědí, co a jak. Můj milý, když jsem mu to vše vyprávěla, pousmál a řekl, že Vlasta Marek tuto knihu přeci nemůže pochválit :-). Na mě osobně pan Marek neudělal na mě dojem ani dobrý, ani špatný. Moc mi nesedí jeho temperament a neustálé omílání stejných a stejných příběhů a poučení, ale to je jen můj osobní názor, přitahují mě spíš citovější lidi, kteří mě stále něčím překvapují. Pan Marek pro mě ale zůstává neoddělitelnou součástí hnutí za důstojné těhotenství a porod a jedním z lidí, kteří mě vnitřně změnili. Jeho články a knihy vnímám jako „jasné vyložení pravidel“, zcela dle jeho mužského pohledu. Na nové české knize si však cením ženského a žensky nenapodobitelného přístupu, který tu chyběl. Ostatně, je psaná víceméně formou rozvíjejících se rozhovorů a navazujících podnětů, tolik to blízká forma ženské komunikace :-). 

Po zakoupení nového přírůstku do naší knihovny vám, doufám, sdělím své pocity a třeba i naznačím, jaké nové obzory se mi otevřely. Těším se… a vy se těšte také… 

Zdroj: http://www.kamelietka.cz

 16.3.2012

Zahájení kojení z hlediska psychosociálních faktorů perinatální péče. Lea Takács, Eliška Kodyšová, Kateřina Kejřová, Martina Bartošová

"Naše výsledky zároveň ukazují, že ačkoli je 65 z 99 českých porodnic certifikováno jako BFH (Mydlilová, 2010), téměř 78% rodiček z výzkumného souboru kvantitativní části uvedlo, že byly od svých dětí po porodu separovány, přičemž 44% rodiček zmínilo separaci delší než 3 hodiny. Ve 26% případů dostávali novorozenci náhraţky sání a téměř 27% žen uvedlo, ţe jim byly jejich děti během separace donášeny ke kojení nikoli podle jejich potřeb, nýbrž podle pravidelných intervalů stanovených personálem porodnice."

http://e-psycholog.eu/pdf/takacs-etal.pdf

Abstrakt

Tato studie identifikuje hlavní psychosociální proměnné v rámci perinatální péče, které mohou představovat podpůrné či rizikové faktory pro úspěšné zahájení kojení. Na základě statistického vyhodnocení dat z dotazníkového šetření, jehož se zúčastnilo 199 respondentek, a obsahové analýzy polostrukturovaných rozhovorů s 18 rodičkami se ukázalo, že do kvality kojení se promítá především rodičkou vnímaná atmosféra porodnice a přístup zdravotníků v období po porodu (schopnost empatie, poskytování psychické podpory a kvalita komunikace) a rovněž aktivní nabízení pomoci s kojením. Podpora kojení poskytovaná rodičkám v rámci perinatální péče by se proto měla zaměřit nejen na dodržování deseti kroků k úspěšnému kojení, které je podmínkou pro udělení statutu Baby Friendly Hospital, nýbrž i na psychologické potřeby rodičky v době po porodu.

 Zdroj: E-psychologie

Proč porod doma?

Článek ve slovenském časopise Mama a ja na téma "Proč porod doma?" s citací z knihy Bonding - porodní radost.