Napsala mi moje kamarádka, maminka dvou synů. O svém mateřství, o tom, jak moc je to někdy těžké, zbytečně těžké a také o tom, co všechno dokáže máma, co dokáže žena. A já prosím... o pochopení, o podporu pro nás pro všechny, zasloužíme si ji.
Pojďte se začíst a můžete přemýšlet... Připomíná Vám to něco? Jak jste to měly Vy? Napište nám! Mluvení a psaní o tom, co a jak bylo, co a jak mělo být, je začátkem uzdravujícího procesu. A vy si zasloužíte, abyste byly zdravé, abyste se uzdravily. Pro sebe, pro své děti! Naše kniha "Bonding - porodní radost" Vám může být průvodcem.
Šárko, děkuji Ti!! Jsi skvělá ženská! Mám Tě ráda!
Děkuji, že naše kniha "Bonding - porodní radost", může pomáhat.
Ivana
Prvni syn byl chteny, planovany a narodil se 14 dni po terminu, kdy jsme sli na vyvolani. Porod trval 4,5 hodiny, myslim ze jsem ho zvladla na vybornou, byla jsem na sebe docela hrda, jak mi to slo. Dali mi ho hned po porodu, Pravda, uz zabaleneho, ale dali.. Potom me odvedli na siti a dite dali manzelovi, trvalo to kolem 30 minut, nez me zasili. Myslim, ze tehdy vznikl ten intenzivni vztah mezi manzelem a prvnim synem, to, jak byli spolu, sami, odkazani jeden na druheho… Po siti nasledovalo prilozeni, ktere se povedlo, kontakt, konecne jsem si ho prohlidla… bylo to uzasny, jediny co me rozcilovalo byla uklizecka, ktera v dobe meho prvniho ocniho kontaktu s miminkem umyvala zem… Po porodu jsem byla rozhozena, nevedela jsem, co s ditetem, jak spravne kojit, prebalovat, koupat, proste nic. Na pokoji jsem byla se dvemi maminkami, doufala jsem, ze poradi. Ale prvni z nich dite po porodu odnesli a nechteli ji rict, co s nim je. Kdyz se ptala, slysela jen “uklidnete se maminko” a “vyspete se maminko”, coz ji jeste vic rozzurilo, chtela videt co je s ditetem, oni ji neodpovidali, nesla to hrozne tezce. Druha maminka byla moc mila, ale hluchonema. Dite ji na noc odnaseli s tim, ze kdyby brecelo, stejne je neuslysi. Ona tvrdila, ze ano, ale stejne nemela sanci. Byla jsem teda jedina,kdo na pokoji mel dite, a kdyz v noci brecelo, budily se i obe maminky – obe na me koukaly se slzami v ocich. (Verim, ze kdyz se hluchonema probudila u MEHO ditete, stoprocentne by se probudila u sveho). Sama jsem par noci probrecela – spise ze zoufalstvi, ze nevim co mam s ditetem delat, proc breci… Sestricky byly spise unavene a neochotne, vizity mi prisly hrozne ponizujici (vyhrnovat nocni kosili a ukazovat zakrvacene vlozky). Jedine co jsem chtela, bylo jit co nejdrive domu. Doma od prvniho dne vse v normalu – kojeni, koupani, laska, mazleni, vsechno prislo automaticky a samo. Mimochodem, miminko od “vystresovane” maminky je naprosto v poradku, je to nadherny statny zdravy a nesmirne sikovny kluk, s maminkou se vidame doted, ani ona nedokaze pochopit, proc kolem maleho byl tehdy takovy hunbuk, ji nic nerekli a dite bylo v naprostem poradku.
Druhe nase dite bylo rovnez chtene a planovane. Opet jsem prenasela v horkych srpnovych dnech. Na kontrole po tydnu prenaseni jsem si stezovala, ze me to fakt nebavi, v tom vedru, ze jsem porad zavrena doma, protoze venku uz to nezvladam a pored se mi chce curat… Doktorka se zeptala, jestli chci pomoct. Nijak to neupresnovala, a ja, v te dobe opravdu naivni, hloupa, jsem otazku nepochopila a rekla jsem, ze jo. Necekala jsem ale, co se stane. Znicehonic obrovska bolest v podbrisku, slzy v ocich a CO SE TO PROBOHA STALO? Doktorka mi udelala Hamiltonuv hmat, aniz by mi to dopredu rekla, oznamila, zeptala se (nechtela bych ho!!! Pokud by mi dala moznost volby). Z ordinace jsem vysla v slzach, manzelovi jsem nechtela rict, co se stalo. Citila jsem se TAK ponizena, znasilnena!!! A ten pocit citim jeste ted po skoro ctyrech letech. Tak bolestive, brutalni, necekane…. Hrozne! Syn se druhy den narodil. Hned po narozeni ho bokem na stolecku osetrili, AS 9-9-9 kvuli barve, odnesli ho pryc a… najednou nebyl? Dite pryc, ja ho vlastne ani poredne nevidela, manzel taky ne, zustali jsme sami s tim, ze se musim osprchovat, prevleknout, protoze potrebuji pokoj pro dalsi rodicku. Obrovsky pocit prazdnoty… kde mam dite? Proc ho odnesli? Nikdo se s nama nebavil, nevim proc, nevim kam ho odnesli (nevim to doted).
Pokousela jsem se presvedcit sama sebe, ze doktori vi co delaji a asi k tomu duvod maji. Doted si pamatuji na ten zvlastni pocit, jak uz umyta, prevlecena, tusim ze i najezena stojim na chodbe… a je tam i moje mamka, ktera prijela autobusem, natesena na miminko… a ja ji vysvetluju, ze vlastne nevim kde je miminko a ze nevim, proc neni se mnou. Vedela jsem, ze kdyby ted prede me nekdo polozil dve deti, tak to svoje nepoznam. Ja proste nevedela, jak vypada, jaky je, nevedela jsem jestli ma vsechny prsticky, jaky ma nos nebo jake vlasky. Tusila jsem ze blondak jako starsi braska, ale to bylo asi tak vsechno. Kdyz dite privezli, zkontrolovala jsem cislo na sve a jeho ruce. Hmm, tak to asi bude moje dite. Kdyz mi ho pak dali, jeste jsem pro jistotu kontrolovala prijmeni na nozicce, ktere manzel psal – ano, je to muj syn. Jak uz jsem ho mela u sebe, byla jsem klidnejsi nez u prvniho ditete, vsechno jsem znala, kojeni, prebalovani, koupani. Po par dnech mi ho zase vzali kvuli zloutence. A u me se projevila takova apatie.... nebo az lhostejnost? Jak to rict.... Proste jsem chodila ven, cetla jsem si, chodila do kantyny .... precetla jsem hodne knizek, chybel mi internet, televize, starsi syn, manzel...... ale vubec me nenapadlo, ze bych mohla behem dne tuknout na dvere a jit se za synem, ktery lezel pod modrym svetlem, podivat. Proste jsem jen pasivne cekala, kdy mi ho daji na kojeni... vzit, nakojit, zvazit a nazdar... proste... takova opravdu az lhostejnost.... Delejte si s nim co chcete, kdyz uz jste mi ho zase vzali…. Kdyz jsme kvuli zloutence zustali v porodnici o den, dva dele, vubec to se mnou nic nedelalo. Vladu nad sebou i svym ditetem jsem predala do rukou lekaru – delejte si s nami, co chcete, co uznate za vhodne. Myslim ze k tomu prispelo napriklad i to, kdyz kratce pred vizitou sestra na nase nocni stolky dala nase lekarske karty. Ja tu svou otevrela a studovala ji – vsak to byla MOJE karta, ale dostala jsem nadane, ze “to prece nesmite”. Jako bych se divala nekomu cizimu do soukromi. Nemela jsem moznost podivat se do SVE karty, to bylo “zakazane”… Tak jak bych mohla mit pravo na SVE dite. Vypadalo to, ze stejne jako MOJE karta je i MOJE dite majetkem porodnice.
Doma uz to pak vsechno automaticky naskocilo a sedlo, i kdyz druhemu jsem se s ohledem na prvniho uz tak nevenovala – prvni nastoupil ve trech letech do skolky, kam se jezdilo pres cele Brno dvema busy, pak jsme se stehovali.. na druheho nebyl cas. Myslim ze intenzivni doba, kterou jsme spolu stravili, byla az v jeho jednom roce, kdy po urazu skoncil na popaleninach v Praze – 14 dni jsme byli jen jeden s druhym, bez druheho sourozence, tam jsem zjistila ze si s nim v podstate neumim ani poradne hrat, ani ho uspavat (do te doby uspaval rad manzel).
A proc Ti to pisu? Asi ze dozral cas... nikdy me nenapadlo to "resit", ale posledni dobou casto premyslim, co se synem delali ty ctyri hodiny od porodu, kdy jsem s nim nebyla. Cetla jsem knihu "Bonding - porodní radost". Castecne prozivala osudy maminek, kterym deti take odnesli, castecne zavidela tem druhym.. kontakt s ditetem, ocni kontakt, klidne prostredi, tlumene svetlo… to vsechno, co nam doprano nebylo, ja jsem dite jen porodila a odevzdala, bez moznosti uvitani, privitani na tomto svete. Ted, jak jsou deti vetsi, tak uz jsem se naucila za ne bojovat (pokud hospitalizace v nemocnici, tak pouze se mnou, i kdybych mela spat na zemi - vzdy jsem si to prosadila), taky u doktoru si celkem jdu za svym i proti doktorum a jejich nazorum a casto uz se projevilo, ze JA mam pravdu, protoze jen JA vim, jak se moje dite citi a ze se chova divne ci jinak nez normalne…. Bez ohledu na tabulky a grafy….. Takze ted uz si verim, ale je fakt, ze v te porodnici jsem mela strach cokoliv rict, protoze jsem to brala tak, ze dite je jejich rukojmim a ze kdyz ja personal (doktory, sestry) nastvu, tak to odnese miminko, ze nejakou zlobu ci agresi vuci me by mohli nasmerovat vuci diteti…
Šárka
Žádné komentáře:
Okomentovat