Jaké jsou podle Vás hlavní důvody toho, že se ženy dnes často vzdávají svých kompetencí a nechávají je dobrovolně na jiných? Dá se najít několik společných důvodů, několik společných jmenovatelů?
Nejsem si jista, na jaké kompetence se ptáte? Pokud se kdokoliv obecně vzdává své kompetence, činí tak většinou proto, že je ohrožen a málo podpořen svým okolím, primární rodinou a společností.
Jakou roli v nejistotě současných mladých žen hraje to, že často neměly se svou matkou intenzivní a pozitivní vztah a jejich dětství bylo ovlivněné ještě ideologii komunismu?
Demografické chování žen, matek i dcer se velmi mění, a to od poloviny minulého století. Pokud nahlížíme na mateřství jako na vrozenou, intuitivní dovednost, nemůže být tato dovednost žádnou strategií společnosti ohrožena. Pokud však na mateřství nahlížíme jako na naučené a kulturně podmíněné chování, je mateřství značně ohroženo a ohrožováno moderní společností. Také z důvodu ohrožení mateřství obrovským tlakem na individualitu, medicinalizací a medializací, se ženy začínají obracet na antropologicky ověřené zdroje intuitivních mateřských dovedností.
Na téma, do jaké míry byly matky dnešních matek ohroženy v naučeném mateřském chování totalitní ideologií, bychom mohly vést hodinové rozhovory, jak je často vedu v psychoterapeutických sezeních s novými mladými matkami a jejich matkami. Maminky dnešních maminek mají své naučené mateřské chování ovlivněno totalitními vzorci a v péči o děti je to hlavně separace v raném dětství potomků a těžký úděl chodu rodiny s omezenými možnostmi růstu v totalitě – jde o vzorce institučního chování – předávání dětí do péče a výchovy cizím lidem, tedy například observační body pro novorozence v porodnících, jesle apod.
Na změnách mateřského chování se může rovněž podílet převratný dopad hormonální antikoncepce na sexuální chování a prožívání žen. Dále nedostatečná anebo dokonce žádná společenská podpora intuitivního ženství, přesun ženské pozornosti do historicky mužských sfér působnosti, přijímání ovlivňování zdrojů (profesní úspěšnost, dobývání finančních zdrojů) a mnohé další.
V historii i dnes jsou ženy, které dokáží s podporou blízké rodiny a partnera skloubit mateřství i dobývání zdrojů. To je ovšem cesta jen pro malé procento žen. Ty ostatní se velmi rády vracejí k intuitivním mateřským zdrojům v nukleární rodině. Nejen z empirické zkušenosti, ale také z hlediska medicínských výzkumů víme, že intuitivní mateřství, tedy podpora raného kontaktu a podpora rozvoje zdravého attatchmentu bezpečné vazby, je pro jedince i pro společnost tím nejprospěšnějším zdrojem chování a prožívání.
A jakou roli v tom hraje stále nedostatečná podporu bondingu v našich porodnicích? Co je ještě v systému porodnické a poporodnické péče nevyhovující, protože to posiluje nejistotu žen?
Jak už jsem uvedla, podpora raného kontaktu je nejzdravějším a nejvíce žádoucím jevem porodnické péče, kterému se velmi pomalu začíná učit i naše posttotalitní systémová péče. Pokud systém (který tvoří vždy jednotlivci) dokáže pečovat o matku a dítě, potažmo o dítě a jeho rodinu, jako o jednu jednotku, lze očekávat podpoření vývoje sebevědomí a sebeúcty, tedy zdravou společnost. Tato péče je přitom nezbytná nejen v porodnici a nejen u zdravých dětí. Ještě větší podporu vzájemného kontaktu nejbližších příbuzných a jeho léčivý účinek potřebují děti nemocné, nedonošené, umírající a mrtvé. Jistotu také tvoří dostatek rituálů, o čemž velmi dobře hovoří odborníci vývojové psychologie. I dnes se již najdou jednotlivci ve zdravotnictví, kteří rodičům mrtvého dítěte doporučí křest, pohřeb, truchlení a podpoří je v této těžké cestě, která je zdravější, než-li izolace a ignorace prožitků ztráty vedoucí k např. psychosomatizacím.
Separace byla odnepaměti užívána k manipulaci s jednotlivci i celou společností. Izolace je pro dítě i dospělého tím nejhorším trestem. Upírání pozornosti laskavého pečovatele, upírání vizuálního kontaktu s milující osobou je zdraví poškozující. Z hlediska neuropsychologických věd hormon kortizol, který organismus produkuje při bolesti a v separaci, vede k trvalému poškození mozku, emocí i forem chování a navazování vztahů.
Dominantní úloha matky a její péče o prenatální dítě je potřebná již během těhotenství. Stres, který prožívá matka v první třetině těhotenství dle odborníků, je tím stresem, který vývoj prenatálního dítěte ovlivňuje nejvíce. Je to doba, kdy žena prochází složitými vyšetřeními v prenatální péči, která jsou zaměřena na možné vyloučení prenatálního dítěte se sklonem k vývojové vadě z budoucího života jedince i života rodiny. A období kolem porodu, vzhledem k unikátní hormonální připravenosti dítěte i matky navazovat skrze biologické struktury bondingu citové vazby je období, kdy je normální, aby bylo narozené dítě v kontaktu s matkou vždy a za všech okolností.
V systému porodní péče se ponejvíce setkám s nevyhovující rutinou ošetřování dětí a matek každého zvlášť, s neochotou zdravotníků měnit rutinní patologické vzorce chování a myšlení a také s rodičovskou nekompetentností samotných zdravotníků a odtud plynoucí neschopnosti podpory rodičovské kompetence druhých. Setkávám se ale také s těžkým vyhořením, které jde ruku v ruce s přebíráním rodičovských kompetencí a sycením své vlastí moci díky vlastní nekompetenci a vytváří se začarovaný kruh. Proto je velmi žádoucí, aby právě zdravotníci vyžadovali odborné supervize a ošetřování svých neošetřených emočních zdrojů. Je žádoucí, aby zdravotníci vyžadovali bezpečné provázení a možnost bezpečné kontejnace jejich pocitů, aby nedocházelo ke generačnímu předávání tzv. postinstitucionalizačního syndromu, čili předávání kompetence za jednotlivce institucím, což je silný totalitní a posttotalitní jev.
Proč se současné autority, tedy hlavně lékaři, snaží často o to, aby se jim žena podvolila? Z jakých důvodů se to děje? Co jim tento přístup přináší a jakou roli v tom hraji strach a obavy samotných lékařů? (Hlavně obava, že žena není schopna spontánně a samostatně porodit a oni by z toho mohli mít "průšvih".)
Ze strany systému poskytování porodnických služeb jde o přirozený obranný mechanismus a snahu zachovat to, co velmi dlouho platilo jako norma. Vždyť většina z nás po porodu v instituci byla od matky, jejíž porod byl industrializací ovlivněn minimálně rutinou, maximálně medikací a zdraví poškozujícími, dnes už z hlediska vědy neověřenými pro zdraví, postupy a starali se o nás cizí lidé. I sami zdravotníci se takto narodili. Zdravotnice – ženy takto rodily a prošly separací a jako matky byly od svých dětí po porodu odděleny.
Zdravotníci by navíc museli přiznat, že se v mnohém mýlili. A to je velmi těžké. Systém plný traumat a strachu dává možnost pro manipulaci. Kde je strach, tam je i agrese.
Aktuální doba je nakloněna transformacím, vnímám, že lidé obecně berou více odpovědnosti do rukou i za své zdraví. Pracovníci ve zdravotnictví, kteří jsou uvyklí na stereotypní totalitní vzorce, se pak mohou cítit ohroženi a to je přirozné.
Lidé již přicházejí k různým zdrojům poznání a lékař v dnešní době díky internetu přichází o „moudrou knihu“ a je konfrontován s názory svých pacientů, kteří hledají bezpečný vztah v rámci přijetí jejich zodpovědnosti. To může představovat problém. Ze strany zdravotníků slýchávám stížnosti buď na příliš aktivní a znalé pacienty, anebo na příliš pasivní a oddané pacienty. Kde je tedy problém? Ve zdravotnících, anebo v příjemcích péče? V nás, zdravotnících je problém, jelikož jsme a vždy zůstaneme profesionály, kteří mají povinnost pečovat nejen o nejvyšší racionální odbornost, ale také o nejvyšší emocionální ukotvení.
Zdravotníci jsou profesionálové a jejich úkolem je vyrovnat se se změnou chování pacientů. Právě v tomto jim mohou pomoci supervizní semináře či individuální supervize. Vnímám velmi velký problém v neošetřených emocích zdravotníků, kteří jsou dennodenně vystavováni obrovskému tlaku a při neschopnosti vyrovnat se se stresem jsou potom ohroženi všichni v systému – a nejvíce pak příjemci péče. Kde začíná dialog, tam začíná smysl. Vhodné je vždy učit se dialogu právě pro možnost hledání smyslu. Toto vnímám jako zásadní slabé místo zdravotnictví jako systému, tedy neschopnost otevřeného dialogu s příjemci péče. Pocity ohrožení jsou pak velmi vysoké u všech zúčastněných.
Jaké jsou možnosti zlepšení tohoto stavu? Co mohou ženy dělat, aby se cítily ve své mateřské roli sebevědomé a jisté? A co může dělat společnost, aby jim to umožnila a nebránila jim v rozvinutí jejich možností?
Vnímám určitou spojitost mezi chováním zdravotníků a podporou sebevědomí mateřské role ve Vašich otázkách? Možná to je právě to místo, kde můžeme hledat možnost zlepšení, Tedy podpora intuitivního mateřství, podpora zdravých emocí, zodpovědnost za své osobní chování a mateřská sebeúctu a její posilování.
Nedávno jsem dostala pozvánku na konferenci, která se týkala tématu ženského zdraví. Nestoři této konference byli dva muži s mnoha tituly avšak žádnou mateřskou či ženskou zkušeností. Na jiné nedávné konferenci se téma spojila v prožívání posttraumatu a v rozvoji bezpečné vztahové vazby. To je pro nás, odborníky pracující s emocemi, obrovská výzva – jak spolu souvisí emoční „díry“ v našich citových vazbách s dalšími předávanými traumaty? Jak nás všechny ovlivnila totalitní výchova v institucích a doj aké míry trpí naše společnost postinstitucionalizačním syndromem jako projevem traumatu a vyhýbavé či úzkostné vazby?
Mateřství je silně založeno na instinktech, ale zároveň je ovlivněno společenskými očekáváními. To v dnešní době způsobuje četná nedorozumění. Naše babičky znaly pravidla přírody a věděly, že je nutno semínko zasít a pak čekat, než z něj vzejde oddenek a celá rostlina. Že je nutno o celý proces pečovat, respektovat ho. Dnešní rodička i šestinedělka je zranitelná: chce být pod ochranou dalších žen a potřebuje zajištění bezpečí od svého muže, ale duch doby ji zvláště působením médií masíruje k tomu, aby byla co nejdříve fit a v kondici a zpátky v práci. To způsobuje silné protichůdné tahy v ženské psychice a mateřství to oslabuje. Dítě a žena po porodu potřebují podporu zkušených mateřských postav a mají nabídku podpory anonymní instituce a virtuálního světa.
Instinktivní projevy žen jsou již od nejranějšího věku regulovány a potlačovány. Příkladem mohou být třeba reklamy na menstruační vložky, kde je zobrazována modrá tekutina místo menstruační krve. Takovým tlakem na ženy pak dochází k odpojení od prožívání vlastního těla. Krev vždy byla a bude červená a dítěti je nejlépe u matky, která je podpořena v péči o něj.
Ve společnosti navíc vládne dominantní nastavení na mužský modus bytí, tedy racionalitu, výkon, sílu. Pokud se v něm žena zabydlí, svou intuitivní polohou dokáže uplatnit jen s velkými obtížemi.
Lidé mohou udělat to nejjednodušší: hledat zdroje poznání mateřství mezi sebou a vzájemně se v tomto chování podporovat. Imaginární společnost neexistuje. Všechny tyto ženy pak budou součástí společnosti a svým kompetentním mateřským chováním budou společnost měnit a to například už v době prenatální péče o dítě a také v období u porodu, když se budou cítit a chovat kompetentně v kontaktu s narozeným miminkem. Kontakt kůže na kůži s právě narozeným dítětem je pro dítě z hlediska empirie i medicínských výzkumů tím nejzdravějším místem. Tento kontakt podporuje a startuje kompetentní mateřské chování a zdravotníci i dle mých pracovních zkušeností jsou schopni se tomuto zdravému chování ženy a dítěte přizpůsobit.
Antropologové pozorující opičí rodinné celky vždy konstatují, že nositelem změny chování pozitivního pro celou skupinu jsou mladé asertivní samice a jejich potomci, kteří změnu uvádějí do praxe.
Jak se podle Vás ještě v současném systému projevuje skutečnost, že ženy jsou často tlačeny do pozic, které jim nemohou vyhovovat, ale které mnohdy bez odporu přijímají? Na co byste v této souvislosti chtěla zvlášť upozornit?
Nevnímám tuto situaci, možná by to chtělo konkrétní příklad?
Jak se díváte na současný trend expertního rodičovství, kdy maminky navštěvují různé kurzy, čtou knihy? Na jednu stranu je to asi dobře, ale na druhou, nemůže to také oslabovat mateřské kompetence, protože žena čte tyto knihy, když si neví rady a často si neví rady ani poté, co knihu dočte. Dnes existují knihy a návody prakticky na všechno, co se týká dětí a může z toho vzniknout jeden velký zmatek.
Vnímám to jako vývoj. Selhávají posttotalitní a totalitní informace zasažené postinstitucionalizačním syndromem, a rodiče se tedy obracejí na jiné zdroje poznání. To je zcela přirozené. Jde jenom o to najít vyváženost ve zdrojích a zůstat kompetentní v intuici, kterou žádné knihy nenahradí. Maminky se mohou obracet na chování svých babiček a mnohdy už spíše prababiček, které bylo syceno intuicí, a mohou tedy začít žít život se svým dítětem ve své náruči, což je nejvyšší a nejodbornější mateřská kompetence – přizpůsobit život dítěti ve své náruči.
Jak se díváte na masivní podporu umělé výživy a konzervované stravy pro malé děti? Není i toto problémem, který nepřispívá k rozvoji ženského sebevědomí?
Kojení je to, co je empiricky i medicínsky ověřený fakt prospívající zdraví generací a zachraňující životy. Pokud bude kojení cesta, kterou si rodiče pro sebe a své děti vyberou, zakládá se tím na zdraví budoucích generací. Podpora umělé výživy je masivní podkopávání rodičovských kompetencí. To vnímal i profesor Švejcar, který se na sklonku života omluvil za svou propagaci umělé stravy.
Jenom pokud nahlédneme na své chybné chování, jsme pak schopni změny. Toto umění je v rukou každého jednotlivce, byť je v dnešní moderní době velmi, velmi těžké odolat nástrahám předávání odpovědnosti za svůj život komukoliv. V tom mají media a farmaceutické a potravinářské lobby velkou moc, ovšem zase pouze takovou, jakou si každý jednotlivec připustí.
Věřím, a zkušenosti z psychoterapeutické práce mně v této víře podporují, že lidé ve všech rolích i profesích stále jsou ochotni hledat cestu. Cestu k sobě samým, ke svým dětem, k odpovědnosti a sebeúctě.
Autor: Michaela Mrowetz
